Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
oh yeah, tento Slovák měl dobré krédo jako Galileo Galilei a ví se o něm i po 294 letech...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 26.9.2014 (15:26:38)

MAXMILIÁN HELL

 

      15.5.1720   BANSKÁ ŠTIAVNICA         ۞      14.4.1792  VELMOŽÍ   WIEN

 

 

Když byl v roce 1970 přidán do kalendáře UNESCO mezi vynikající nepostradatelné a nezapomenutelné osobnosti světové vědy pan Maxmilián Hell, mnoha lidem jeho jméno nic konkrétního neříkalo. A podobně tomu bylo i ve druhé polovině února téhož roku, kdy se na dopisech československých čiperných pisatelů i čitelných příjemců začaly skvět známky, na nichž byl vypodobněn muž v laponské polární čapce. Tehdy už zbystřili svou pozornost nejen zvídaví filatelisté, nýbrž i mnozí z adresátů obyčejných poštovních zásilek, na nichž se smála známka s portrétem Maxmiliána Hella vzorce v barvách. Hledali nějakou odpověď, kdo je ten člověk, jehož na miniaturním uměleckém dílku zvěčnil Karel Svolinský? A proč má onu exotickou pokrývku hlavy? Odpovědi začali nacházet nejen v denním tisku a v časopisech. Nejeden z našich pamětníků měl potom ještě za hrstku symbolických pětníků společné měny – aby vyděsil s tolika drobnýma bábrlinku u kasy u vchodu – skvělou příležitost zhlédnout poučnou výstavu, instalovanou ke 250. výročí narození Maxmiliána Hella v urozených prostorách Bratislavského hradu (ten jsem si jednou také dovolil nevynechat na cestách z Budapešti). Tyto prameny poskytly všem zainteresovaným možnost do detailu se seznamovat se životem a dílem jednoho z největších astronomů a matematiků osmnáctého století. Kromě jiného se mohli dozvídat následující data s obrázky:

 

Maxmilián Hell se narodil v půlce května 1720 v Banské Štiavnici na Windeschachte. Jeho táta Matej Kornel Hell působil v tomto hornickém městě jako „Kunstmeister“, později pak jako „Oberkunstmeister“. Dnes bychom s jistotou tvrdili, že u zkoušky ohněm obstál jako vrchní důlní inženýr. Z dostupných pramenů vysvítá, že Matej Kornel Hell byl „natione Bohemus“, tedy rodem z Čech. Jiné pak doplňují, že do Banské Štiavnice přicestoval až z Karlovarska od zřídel a léčebných pramenů v západních Čechách. Není však úplně stoprocentní, zda uváděné lokality Horní Slavkov a také Ostrov u Karlových Varů vysloveně byly Hellovým rodištěm, nebo zda na těchto adresách pouze působil po nějaký čas. Jisté však už je, že Viktorie Staindlová, která mu povila syna Maxmiliána, byla již jeho druhou chotí. Z obou manželství měl Matej Kornel Hell celkem dvaadvacet ratolestí. Někteří z nich zemřeli již v útlém dětství, nicméně dva z nich – Jozef Karol (1713) a Maxmilián se zapsali do dějin slovenské i světové vědy a techniky jako vynálezci a objevitelé. Patří k nim ostatně i jejich otec, jenž se v nemalé míře zasloužil o to, že byla ve štiavnických dolech odstraněna během jeho působení největší překážka těžby, kterou byly v tehdejší době spodní vody, zaplavující v mnoha případech všechna níže položená patra šachet. Byl to Matej Kornel Hell, kdo vymyslel pověstné štiavnické „teichy“, což byla důmyslná soustava, při níž bylo využíváno právě onoho nevítaného společníka havířů – vody, k pohonu vodních čerpadel. Dovršitelem otcova díla byl pak jeho učenlivý synek Jozef Karol. Ten vynalezl a zkonstruoval vodosloupcovou čerpačku, která byla nejen v době svého vzniku, nýbrž i o mnoho desítek let později, nejdokonalejší svého druhu na světě.

 

Už tato nabíraná dlaň popisných údajů nastavuje představu, v jaké rodině se Maxmilián povedl. Od útlého dětství doma slýchával o rozmanitých technických problémech, vídal otce, jak pracuje na složitých matematických výpočtech, přicházel do styku s náčrtky, rýsovacími pomůckami a přístroji i s lidmi, kteří měli ke všem těmto vychytávkám a složitostem přesným na desetinné místo blízko. Nebylo divu, že to v mladém organismu Maxmiliánově zanechalo zřejmé stopy i pro slovesný pokusný čas budoucí.

 

Základní školu navštěvoval v Banské Štiavnici, na gympl s bystrou chutí pak odešel studovat do Banské Bystrice. Ačkoliv měl po skončení středoškolských studií otevřené dveře do nově zbudované bánské školy ve Štiavnici, osmnáctiletý Maxmilián se vydal po jiné cestě, než si přál jeho otec. Nevstoupil na hornickou dráhu, neboť ho mnohem víc bavila filozofie a především přírodní vědy. To byl také hlavní důvod, proč se rozhodl stát se novicem jezuitského řádu a odešel studovat do Trenčína. Mladý Hell věděl, proč to podstupuje. Mezi jezuity se tehdy spolehlivě našlo – kromě filozofů – mnoho učenců, kteří s láskou propadli šarmu matematiky, astronomie, fyziky i dalších vědních záludností. Řád to dokonce v té době podporoval, neboť mu to dodávalo aureolu učenosti, což alespoň zdánlivě odpoutávalo pozornost od zastaralých teologických pouček na vývoj a běh světového myšlení a dění.

 

Už po tříletém působení v Trenčíně, kde se Maxmilián Hell věnoval studiu jazyků, filozofii, matematice a fyzice, odešel prohlubovat znalosti do Vídně. Tam v rozhodující míře ovlivnil jeho další život především profesor matematiky a fyziky Josef Franz. Tento učenec prováděl a vedl četná astronomická pozorování a mladý Hell se stal nejen jeho pozorným žákem, ale postupně i asistentem. Byl to nepochybně profesor Franz, kdo mu vnukl myšlenku, aby přeložil z italštiny do latiny Crivelliho dílo Elementa algebræ. Pro Hella to byl zase podnět, aby začal samostatně sestavovat matematické učebnice. V následujících několika letech jich vydal několik. Navíc čím dál tím hloubš a ještě hloubš pronikal do tajů tehdejší astronomie a byl rozhodnut se těmto dvěma vědním oborům v budoucnu naplno aktivně věnovat. S tím však neráčili souhlasit jeho představení z jezuitského kolegia. A tak v roce 1745 vyslal řád ještě nedostudovaného Maxmiliána Hella zpátky na Slovensko – do Levoče. Tam měl působit v jezuitském gymnáziu jako učitel latiny a řečtiny.

 

Podřídil se rozhodnutí přísného kolegia a svědomitě vyučoval levočské jezuitské gymnazisty především píli. Přitom však nelenil a dál se věnoval svým oblíbeným vědním oborům. Podle nedoložené, nicméně velmi pravděpodobné hypotézy, také v té době účinně pomáhal svému staršímu bráchovi Jozefu Karlovi při konstrukci jeho vynálezu – vodosloupcové čerpací mašinky. Údajně mu obstarával veškerou technickou literaturu, především však pro něho připravoval nezbytné matematické údaje a výpočty.

 

V roce 1748 se vrátil Maxmilián Hell do Vídně, aby dokončil svá teologická studia. Měl podle očekávání nadprůměrný úspěch a bylo mu umožněno, aby se nadále věnoval především těm vědním oborům, ke kterým nejblíže přilnul – matematice a astronomii. Nikoli ovšem v císařské metropoli, nýbrž v zatím tolik dobře neprobádaných koutech, v nichž to obskurní jezuitský řád nejvíce potřeboval.

 

A tak se na počátku padesátých let osmnáctého století ocitl jedenatřicetiletý Maxmilián Hell opět v kraji, v němž se narodil. Přesněji řečeno, nastoupil nejdřív do Banské Bystrice, posléze mastil do Trnavy a odtud ho pak řád vyslal do Kluže.

 

Hellovo trnavské působení spadá do období, kdy se na tamější univerzitě uskutečňovala první reforma, spočívající především v přehodnocení a změnách v dávno již nevyhovujících učebních osnovách. Do systému výuky měly být tehdy v mnohem větším rozsahu zařazeny především přednášky z oblasti přírodních věd. Soulad člověka v praxi s přírodou. Maxmilián Hell využil této příznivé okolnosti a navrhl, aby byla v Trnavě v rámci univerzity vybudována astronomická observatoř. Když se jeho návrh setkal s pochopením u tehdejšího rektora trnavské univerzity F. Kéryho, vypracoval Hell podrobné plány na zřízení observatoře. Ještě dřív, než je mohl začít realizovat, však byl řadem převelen z Trnavy do Kluže. Přesto se výstavba tohoto astronomického komplexu od snu dobrého učence zdárně uskutečnila. Maxmilián Hell totiž předal veškerou dokumentaci svému kolegovi profesorovi matematiky Františkovi Weissovi a ten už věděl, jak během několika málo let dovést stavbu observatoře k happy endu. Účinně mu v tom byl nápomocen i Hell, který byl s Weissem i s ostatními budovateli hvězdárny v neustálém písemném kontaktu. Ačkoliv byl vyslán do Kluže jako profesor matematiky, zasloužil se i v tomto městě o výstavbu slušivé moderní astronomické observatoře.

 

Hellova neobyčejná iniciativa při zřizování obou těchto hvězdáren sehrála nepochybně svou roli v době, kdy se rozhodovalo o kandidátech na funkci ředitele připravovaného astronomického pracoviště při vídeňské univerzitě, totiž na nábřeží honosně vzhlížející prehistorické Uranie. Profesor Josef Franz tehdy doporučil na toto místo dosadit svého někdejšího asistenta Maxmiliána Hella. Jeho návrh byl schválen bez větších připomínek. A tak se stal pětatřicetiletý banskoštiavnický rodák Hell v roce 1755 ředitelem vídeňské univerzitní observatoře.

 

V povinnostech představitele nové vědecké instituce bylo především vybudování tohoto ústavu. Maxmilián Hell měl v tomto ohledu poněkud ulehčenou situaci, neboť ještě před jeho jmenováním zemřel ve Vídni dvorní matematik a vynikající konstruktér astronomických přístrojů Jan Jacub Marinoni a veškeré jeho astronomické výtvory se staly majetkem nově se rodící observatoře. Nebyl to dar z nebes, která měl ředitel hvězdárny rovněž za povinnost pravidelně sledovat, pro astronoma však měly tyto přístroje neobvyklou cenu. Z dalších Hellových povinností si ještě připomeňme alespoň několik nejvýznamnějších: Měl udržovat kontakt s podobnými zahraničními institucemi, jednou týdně přednést na filozofické fakultě přednášku o astronomii a dalším jeho úkolem bylo soustavně publikovat veškeré výsledky svých pozorování, psát astronomické úvahy a studie.

 

Všechno tohle zvládl Maxmilián Hell s udivující jistotou. Už za necelý rok po svém jmenování ředitelem observatoře měl kontakt nejen se všemi významnými astronomickými institucemi v Evropě, ale také s různými badateli z dalších světadílů. Přenášel osvědčeně své perly v praxi a psal skvělé hlášky. V roce 1757 vyšla poprvé publikace „Ephemerides anni 1757 ad meridianum Vindobonensem iussu Augustorum calculis definitiæ a Maxmiliano Hell e S.J.“. Samotný název byl nezvykle dlouhý a jistě i neatraktivní procesík, obsah však nadmíru zajímavým počtením. A tak se v dalších letech stal „Ephemerides“ vítaným periodikem, na nějž se každoročně těšili všichni, kteří se zajímali o nebeskou jiskřící astronomii. Hell ho redigoval, psal do něho odborné úvahy, eseje i výsledky svých pozorování. Stačil toho však ještě mnohem víc, bonus bylo jeho každodenní krédo ve snění Daydreaming.

 

Byl vědecky činný jako matematik, podílel se na výběru nejvhodnějšího místa pro novou observatoř v Budíně, kam byla posléze trnavská univerzita přestěhována, napsal během svého života 26 samostatných vědeckých spisů, vyučoval mládež na univerzitě. Během poměrně krátké doby se stal z Maxmiliána Hella v celé habsburské monarchii „Astronomus Cæsareo–Regius“ číslo jedna.

 

K tomuto jeho titulu přispělo v nemalé míře krom jiného i to, že Hell vypočetl paralaxu Slunce, tedy úhel, pod nímž se při pohledu ze Slunce jeví poloměr Země. Astronomové už dávno věděli, že když bude známá tato paralaxa, nebude už velký problém vypočíst vzdálenost Slunce od Země. O to se jednalo už starověkým astronomům Aristarchovi a Hipparchovi, kteří se pokoušeli vypočítat vzdálenost Země od Slunce pomocí postavení Měsíce a paralaxy Slunce. Jan Kepler zase hlásal, že je možné tuto paralaxu vypočíst na základě přesného stanovení planet. Samotnému Keplerovi se to však nepovedlo nikdy a tak se této výzvy ujali až astronomové 18. století. Vycházeli přitom z Keplerových poznatků a zaměřili svou pozornost nejprve na Mars a posléze především na Venuši. Za nejpříhodnější dobu pro výpočet paralaxy Slunce považovali tehdejší znalci oboru dobu, kdy planeta Venuše přechází přes sluneční kotouč. K takovému úkazu mělo podle astronomických výpočtů dojít v letech 1761 a 1769.

 

Tak se stal 6. červenec 1761 pro observatoře téměř celého světa dnem D. Tehdejší údaje hovoří o tom, že bylo v pohotovosti 140 hvězdáren vykulených… co se bude dít? Mezi nimi i samozřejmě vídeňská univerzitní observatoř a její mazaný pan řídící Maxmilián Hell. Ten potom shrnul nejen vlastní poznatky a pozorování, nýbrž i ty, které získaly další hvězdárny, ve spise „Transitus Veneris ante discum Solis anni 1761“. Hell však mohl v závěru elaborátu pouze konstatovat, že nikde na světě nebylo dosaženo očekávaných výsledků.

 

Po tomto neúspěchu se pozornost astronomů upnula k dalšímu nejbližšímu přechodu Venuše přes sluneční disk. K tomu mělo dojít 3. června 1769. A tak se na tento den připravovali badatelé již dlouho předtím. V době těchto vědeckých příprav učinil tehdejší dánský král Kristián VII. Hellovi mazáckou supráckou nabídku. Prostřednictvím svého atašé oznámil v lednu 1768 vídeňskému dvoru, že je ze šlechetných pohnutek ochoten financovat císařsko–královskému astronomu Maxmiliánu Hellovi vědeckou expedici na sever Evropy, aby mohl na nejvhodnějším místě zeměkoule pozorovat očekávaný přechod Venuše přes sluneční kotouč. Za takové místo považoval Kristián VII. ostrov Vardö. Císařovna Marie Terezie usoudila, že je to pocta nejen pro Maxe Hella, nýbrž i pro celou habsburskou monarchii a bez dlouhých otálení dala svému astronomu k výpravě laskavý souhlas.

 

Nabídka dánského krále byla vídeňskému dvoru přednesena v lednu 1768 a už o tři měsíce později se vydal Hell na cestu k ostrovu Vardö, posilněn včelím propolisem, i zázračně zdravou medovinou. Provázel ho mladý trnavský astronom Ján Šajnovič, po kterém se vžilo označení – mít o všem důležitém šajn…, kterého si vybral za svého asistenta jistě ne pouze jen podle jména. Přes Prahu, Drážďany, Lipsko, Hamburg a Lübeck se tato dvojka dostala do Kodaně. Tam už očekávali Hella a Šajnoviče další účastníci výpravy; nový gubernátor Finska Hagerup, mladý Dán Porkrewing, také kuchař, dvojice sluhů a asi půltucet námořníků. Král vybavil expedici nejen potřebnými astronomickými přístroji, výstrojí potřebnou pro pobyt na severu Evropy, kde cítíš vločku třepotat o nos, ale také vozy a koňskými postroji.

 

Z Dánska zamířila expedice přes území Švédska a Norska k cíli své cesty. Na ostrov Vardö připluli 11. října 1768. Po krátkém oddechu a aklimatizaci se pustili členové výpravy do zřizování observatoře. Práce dokončili v prosinci téhož roku. To už měl Maxík Hell zaměřenou i zeměpisnou šířku místa, na němž byla observatoř vybudována a společně se Šajnovičem se věnovali pozorování severských přírodních jevů. Oba zaujala především polární záře, příčiny jejího vzniku i samotný průběh tohoto jevu. Hell později napsal o tomto pozorování vědeckou práci „Teoria lucis bodalis nova“.

 

O tom, co předcházelo, a o samotném průběhu dlouho očekávaného přechodu Venuše přes sluneční disk, se zachovalo podrobné svědectví Jána Šajnoviče, který byl pověřen vedením deníku výpravy. Jánko, kromě jiného, krasopisně píše:

 

„Od 27. května do 3. června jsme Slunce vůbec nespatřili, neboť nebíčko bylo neustále zakryto oblaky. Když jsme 3. června určili výšku poledníku, který zodpovídá tomuto dnu, zatáhlo se nebe hustými mraky. Večer o 9. hodině jsme stáli – Hell, já a student Porkrewing – u dalekohledu plni obav i troufalých nadějí. Upřeně jsme civěli na oblohu nad námi. V jedné chvíli se oblaky roztrhly, spatřili jsme Slunce a mohli jsme sledovat i dotyky vstupující Venuše. Jev trval pět minut, potom opět husté mraky zakryly Slunce. Po celých pět dalších hodin zůstala obloha zamračená a my už jsme se vzdávali naděje, že budeme mít možnost sledovat přechod planety při výstupu. Zarmoucení a smutní byli i naši hosté a tlumočili nám svůj upřímný soucit nad nepřízní počasí, prý: upřímnou soustrast za kontrast k noční show… schovávanou. A tu najednou pronikly sluneční paprsky hustým příkrovem mraků a zanedlouho je úplně eliminovaly. Slunce se lesklo v čistém jasu a dotyk vystupující Venuše bylo možné velmi přesně vypozorovat. Byli jsme uneseni nekonečnou radostí… Potom zůstala obloha čirá a my jsme mohli přesně sledovat na poledníku nastávající přechod Slunce. Odpoledne jsme opět určili příslušné výšky Slunce. Sotva jsme však tuto práci dokončili, rozpoutala se na severu bouře, černé mraky zakryly nebe, zem i moře. Od té chvíle, přestože je už 6. června, jsme Slunce nespatřili…“

 

Maxmilián Hell okamžitě po skončení pozorování začal pracovat na výpočtech. Vypočítal nejen paralaxu Slunce (8,8–8,9“), nýbrž i vzdálenost Země od Slunce – 149 až 150 miliónů kilometrů, mnohem únavnější než je štreka z Plzně do Nitry. Potom už se výprava na ostrově Vardö dlouho nezdržela a vydala se zpět do Dánska. V Kodani se i s Andersenovými předky konalo na počest návratu expedice slavnostní zasedání Akademie věd. Při té příležitosti pronesl Maxmilián Hell přednášku o dosažených výsledcích pozorování a byl zároveň jmenován za člena této vrcholné dánské vědecké instituce.

 

Po návratu do Vídně pak Maxmilián Hell zpracovával všechny výsledky i poznatky, které expedice získala na dalekém severu Evropy. Většinu z nich zveřejnil nejen v „Ephemeridesu“, nýbrž i v několika samostatně vydaných spisech. Přitom všem dál snil Daydreaming (na obloze úkaz, kuk) a plnil své povinnosti ředitele vídeňské univerzitní obstarožní observatoře a konal nová a další překvapivá pozorování. Za své zásluhy o světovou astronomii byl postupně zvolen za člena Akademií věd nejen v Kodani, ale také v Paříži, Bologni, Götingenu, v Dortheimu a v neposlední řadě i za člena slavné Royal Society v Londýně.

 

Maxmilián Hell však nezískával za své vědecké bádání jen pochvalná uznání. Ještě za svého života musel čelit všelijakým výpadům francouzského astronoma Lalandeho, který napadl správnost Hellových výpočtů z Vardö. Netrvalo ovšem dlouho a francouzský badatel své tvrzení na nesprávnost Hellových výpočtů sám od sebe odvolal.

 

Nicméně i po Hellově smrti se ještě vyskytly hlasy, které se pokoušely zpochybnit výpočty z Vardö. Jeden z nich zazněl v roce 1835 a patřil asistentu vídeňské univerzitní observatoře Ludwigu Littrowovi. Tento mladý astronom vydal překlad Šajnovičova deníku z expedice a v jeho doslovu se snažil čtenářské obci dokázat, že Max Hell svoje výpočty dodatečně korigoval a ve skutečnosti falšoval. Littrow sám se přitom přiklonil k novějšímu výpočtu paralaxy Slunce provedenému astronomem Enckem. Ta představovala naměřený údaj 8,57“.

 

Maxmilián Hell už se nemohl v té době proti nařčení bránit, neboť umíral v roce 1792 a posléze se nad pracemi velkého astronoma 18. století bohužel na dlouhých 90 let a čtyři třetiny roku bonus zatáhl nepříjemně černý mrak. Nepříznivá nálada trvala až do roku 1883. Tehdy přijel do Vídně významný americký astronom Simon Newcomb, aby na tamější observatoři vyzkoušel nový teleskop. Obloha však byla po řadu dní zamračená a Newcomb využil tohoto nenuceně nuceného čekání k tomu, aby si prostudoval v knihovně univerzitní observatoře rukopis Hellových záznamů a propočtů z expedice na sever Evropy. Newcomba to neobyčejně zajímalo, neboť sám pozoroval přechody Venuše přes sluneční disk a vypočítal paralaxu Slunce na hodnotu 8,82“, což představovalo od Hellova výpočtu uskutečněného před více než 115 lety rozdíl jen několika promile. Ostatně dnes je nejpřesnější hodnota sluneční paralaxy stanovena na 8,79415“. Americký vědátor (= slušný akční terminátor a ještě astronom) tehdy rezolutně prohlásil, že do rukopisu nebyly dostatečně vpisovány žádné opravy a plně se stavěl za Hella. Po něm to pak učinili i další. A tak byl po nepatřičném mlčení Maxmilián Hell opět rehabilitován. Projevilo se to kromě jiného i tím, že byl na jeho počest pojmenován jeden z nově objevených měsíčních kráterů. V dalších letech pak novým oceněním za zásluhy jeho celoživotní práce v ranku astronomie i matematiky. Naposledy to bylo učiněno právě při příležitosti 250. výročí narození Maxmiliána Hella, jeho zařazením do kalendáře významných osobností roku 1970, vydaného pod patronátem UNESCO. A také přiblížením Hellovy osobnosti širokým masám veřejnosti v jeho rodné zemi.

 

 

 

 

VOZATAJ  (= AURIGA)

 

Toto souhvězdí severní zimní oblohy leží nad rohy Býka a Elnath je současně severním rohem Býka a pravou nohou Vozky, Vozataje. Také je můžeme hledat v Mléčné dráze mezi Polárkou a Orionovým pásem. Souhvězdí kulminuje v listopadu. Alfa Aurigæ – Capella (kozička) je šestou nejjasnější hvězdou oblohy.

 

Vozataje viděli v tomto seskupení hvězd už staří Sumerové. Stejně starého data je představa, že hvězda Capella je kozou ve vozatajově náruči. Řekové tuto představu převzali a koza pro ně byla mytickou Amaltheiou, která krmila svým mlékem malého nenasytného Dia. Vozka bývá zobrazován s kozou na zádech nebo v náruči a dvěma či třemi malými kůzlátky. Byl to prý syn boha Hefaista a Matky Země Erichthonios, který prý jako první zapřáhl do vozu čtyři koně. Podle jiné legendy je to vozataj Myrthilos, který pomáhal Pelopovi, synu boha Herma, porazit v závodě koňských spřežení krále Oinomaa a nakonec zahynul při nepovedené hádce a následné potyčce o princeznu Hyppodameiu.

 

 

*

 

http://www.youtube.com/watch?v=9wZrBVWTn8c

 

*

 

nádherná balada babího léta, tedy nalaď si jí a raduj se i se mnou, soul odyssey:

 

http://www.youtube.com/watch?v=474isI7vbgY

 

William Orbit & Beth Orton (Spill) – „Don't Wanna Know 'Bout Evil“ (Rumble Mix)

 

hezké stereo Ti tam někde neskrytě přeje Jirka

 

 

 

značka HEROICKÝ šifra ...a to tele hubou mele... říkankovitě uspávací...

 

Póvl bakterie snadno zahubí power gusto v režimu nastřádané hygieny

džungle je zákon pro špinavce, láska je bašta, doména omýt si milý geny

a co ten heroický sterilní zápach hňupíka? Nestrhneš, ba neupoutáž blamáž

ani co by se za nehet vešlo, UNESCO je drobet jiná kategorie alegorie výnosná gramáž

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter